home galerie nové články archiv speciál roz.hovory komentáře autoři english
Dům pánů z Kunštátu, Brno, 23.1.2004
Přede dveřmi stál nevystavující Vladimír Kokolia a říkal svým přátelům, kde má výstavu on...
Vernisáž výstavy na počest předního českého hudebního skladatele připomínala zprvu jakousi vídeňskou konferenci
na janáčkovské téma. Průměrný návštěvník byl nejméně ze 30% Němec a bylo mu už dost přes 50. Účast ohromná.
První obrazy, které bylo možno spatřit, by mohly oko Radikála vyděsit, zdály se být výtvarnou kvalitou kdesi na SŠUŘ Brno.
Zábava ale teprve začínala...
Text k výstavě a předlouhý seznam vystavujících
Jako první promluvil a návštěvníky přivítal pan doktor Radek Horáček (D.U.). Zábavné bylo jak přítomné upřímně informoval o okamžitém dění v sále.
"Musíme ustoupit za reproduktory." (reakce na vazbící mikrofony), a že mu pan doktor Spielmann přišel pošeptat aby nezapomněl na pana rektora
Vrbku při výčtu zúčastněných mocných brňanů. Každá věta byla tlumočena do německého jazyka.
Dvakrát zazněl ústy vokálního kvarteta sám oslavovaný.
Pak přišel On. Doktor Petr Spielmann, dlouholetý ředitel Muzea Umění v Bochumi a nový děkan Fakulty Výtvarných Umění VUT v Brně,
autor a hlavní kurátor výstavy. Tlumočníka coby po otci Němec a po matce Čech nepotřeboval. Hovořil o svém vztahu k Brně a Janáčkovi,
jeho filozofická obhajoba projektu byla ok. Poněkud mimozemsky se ale vyjímala jeho historizující poznámka o uzavřenosti československých hranic a
cenzuře totalitního režimu pronesená mezi německými třetiřadými obrázky v roce 2004. Pro koho byla tato emigrantská noticka určena ?
Na řadu přišel rektor Masarykovy Univerzity Zlatuška. Připomněl že prvním doktorem honoris causa byl právě velký komponista Janáček a
sympaticky poukázal na spojitost velkých činů uměleckých a vědeckých. Po otevření výstavy jako první utekl. Rektor VUT jako druhý...
Po dalším vystoupení hudebního tělesa nastala možnost projít si celou rozsáhlou expozici.
Konečně se otevřela okna a omdlévající staří lidé se dali na pochod.
Člověk se těžko bránil dojmu, že s každým krokem směrem od vchodu kvalita vystavených děl stoupá. Ale proč se mu bránit, v pořádku.
Další sály se honosily slavnými jmény a místy i Radikálními křivkami. Mezi většinou maleb a grafik se našla řada skulptur a také dva televizory.
Záznam z performance Tomáše Rullera z roku 1988 sváděl k otázce "Proč zde ?" Tematická souvislost chybí.
Na druhém monitoru se měnily Janáčkovské a hudební images do rytmu symfonie, to raději toho Rullera.
Oscilace ducha génia podpořena evokací pomocí vycpaného totemového zvířete vyústila málem v obětní rituál. Vše umožnila ne zcela profesionální
instalace z kovových prutů a nerespekt návštěvníků k černé lepící pásce na podlaze. Dáma v černém je nejvíce podezřelá...
Přese všechny drobné havárie v instalaci se jedná o kvalitní autorskou výstavu.
Milovníkům klasické hudby tento výtvarný dialog upřímně doporučuji,
stejně jako všem, kteří by chtěli spatřit 105 autorů jednoho velikého námětu.
Šedévrově vlažná Jízdárna
Je hned několik důvodů(osobních i profesních), proč bych neměl reagovat na výstavu Perfekt Tense- Malba dnes:
Za prvé: Mohlo by to vypadat, že závidím vystavujícím (záviděl jsem jen do té chvíle, než jsem se dozvěděl pro mne nesmyslná kritéria výběru)
Za druhé: je špatné si cokoliv rozházet s institucionálními lidmi(kurátory), kteří z titulu své funkce „obhospodařují“ významné výstavní nonprofitní prostory v Praze (např.GHMP).To se v Čechách nenosí(hlavně neodpouští, vrátí se vám to i poletech), raději být přeci s každým za dobře(..jak se vám to pane umělče líbilo?..líbilo, děkuji, konec !), může se to hodit, ne!.Zvláště, když bych „ u nich“ chtěl za tři roky uspořádat svou retrospektivní výstavu.Navíc se u nás směšuje kritika s osobním napadením!
Za třetí: Většinu vystavujících velmi dobře znám(ať už jako své spolužáky z dob mých studií na AVU, či jako mé bývalé studenty, kolegy a spolupracovníky).A není tu zas tolik jiných neznámých, mladých, kvalitních umělců,
Za čtvrté: Nejsem profesionální teoretik, ani kritik(jsem jen zvědav, kdo z nich tuto výstavu zhodnotí- jakkoliv)
Za páté : Je velmi málo souborných soudobých výstav o kterých je možno něco napsat.Navíc se asi nadlouho v okolí Hradu v budoucnu nic kloudného neobjeví(viz Klausovo(?!?)rozhodnutí o výstavní činnosti, které spadá pod správu Hradu. Mimochodem otázka pro bystré: odkud asi vane mráz?!?)
Za šesté: Mám rád obrazy(stejně jako cokoliv co je součástí umění).
Za sedmé: Zbytečná reklama
Za osmé: Nemohu nabídnout adekvátní řešení, nevlastním(to sice osobně nikdo, ale mnozí si to myslí) příslušné instituce.
Za deváté: Musel jsem, ač nemocen, ve večerním chladu hledat v popelnici výtisk Ateliéru v němž je piar materiál o výstavě a který tam omylem(?!?) vyhodila má žena.U omylu je záměrně otazník, neboť mne má žena vědomě chtěla chránit před napsáním těchto řádků. Ať to prý napíše už konečně někdo jiný, jsou přeci vánoce.
Za desáté: Čas, který si musíte chtě nechtě nechat pro adekvátní myšlenky a ty vám pak ubírají prostor pro své já a to je jak známo nepohodlné.
Takže nejdříve k textu Olgy Malé v Ateliéru.(číslo 25-26, 2003).Je pravdou, že část generace 90 let, částečně rezignovala na ručně malovaný obraz.Ne však proto, že, jak kromě jiného říká O.Malá, by to bylo médium předurčené(?) k nepřežití, ale dle mne hlavně proto, že se jako médium, které by citlivě reagovalo na svou současnost, zrovna obsahově nenacházelo.Nic není tak kruté jak to chce vidět ten, který potřebuje plnit své umělé teze.Navíc v Čechách je přeci obraz(právě ten závěsný, ručně malovaný) po celá desetiletí naprosto dominantní.Stačí si udělat prachobyčejnou statistiku všech výstav, aukcí, nákupů, sbírek apod. třeba za posledních dvacet let. Stačí však i oněch O.Malou zmíněných posledních deset let!!
Naše vlast miluje tzv.outsidery.O.Malá se v této souvislosti zmiňuje o osamělých malířských předběžcích, kteří dle ní šli(jdou) svou svébytnou cestou a jejichž tvůrčí úsilí nabývá dnes nového smyslu….. ?! Kdo to je, prý R.Franta,R.Trabura, KW, J.Petrbok, K.Štenclová , nebo snad M.Nesázal, později Vít Soukup, M. Kuriš.
Všichni tito muži(jedna žena) jsou však dlouhodobě zcela normální součástí malby, která se evidentně kontinuálně objevuje(bez zdánlivě domnělých rozdílů) již v malbě, dle nasazených měřítek, mainstremových trendistů“osmdesátých a devadesátých let v Čechách (např.Mainer, Střížek, Císařovský, Bačkovský, Diviš, Placht, Skrepl, Merta(oba Jan i Vladimír),Titlová, Kokolia, David, Rejnišová, Róna, Nikl apod.). A to tvrdím i bez jakékoliv jejich dodatečné generační adorace, či zatracení Ať už je to vyprávěcí narativnost Kurišova, Traburova Nesázalova, nebo střízlivé figurativní kompozice KW , Petrboka, Hudečka, jistý kolorismus Soukupův, či konceptuálnější projev Salákův, Černického .I proto se taky, tehdy zcela běžně u těch věkově starších, objevovaly( jejich malby) na neoficiálních i oficiálních přehlídkách.Mají totiž jakoby stejný náboj, jakoby stejný jazyk vycházející z obdobného kontextu vzniku a následného pokračování.Něco však může být u někoho rozdílné, někteří jejich neosamělí kolegové měli(asi ne náhodou, stejně jako ti kurátoři, kteří šli s těmito lidmi souběžně) větší drive a smysl pro riziko(zdůrazňuji, abych byl správně pochopen, že mám na mysli některé lidi, kteří se již v minulosti objevovali na společných projektech).Moc dobře si taky pamatuji jak se po prvních neoficiálních konfrontacích(1983-86)(neříkám to z nostalgie, ale jako názorný, doložitelný příklad, na který jsem již tehdy poukazoval.) také objevilo vícero „umělců outsiderů“, kteří se těchto přehlídek nezúčastnilo(z různých důvodů, strach, chtění atd.).A vypadali náhle po těch letech lépe, než ta naše tehdejší neučesanost, primitivnost, hrubost, nevědomost.Byli tak pak i mnohdy zručnější, efektnější, malebnější a lépe se prodávali.Postrádali však entuziasmus, prohry, sílu prvního dotyku.
Neříkám těmito slovy, že se z těchto podobných podmínek rekrutují malíři na této „jízdárenské výstavě“, ale pouze konstatuji, že se nemá uměle argumentovat umělými argumenty, ani pro zdánlivé dobro piarvěcí a samotných umělců.
Rád bych se tedy O.Malé(případně i K.Srpa) zeptal v čem dle ní tkví ona jí nově deklarovaná odlišnost přístupu? Je to ona preference inspiračních podnětů a pracovních metod?!Tedy jak sama dedukuje, že tito „mladí“(tuhé, české zaklínadlo)jsou ve značnějším odstupu od „živé reality“ světa(v rovině významové i formální)Kdy je pro ně atraktivnější forma než tato realita?!
Dále, v čem je podle jejího textu ona jiná funkce mezičlánku, tedy ta konceptuální mezivrstva- citace, banalita, kýč s kterou tito vystavující autoři manipulují s vědomím i podvědomím diváka?!V čem je odlišná ona duchovní, fyzická krása i jistá míra přehodnocení, ironizace, parafráze? Lze toto její vábné seskupení slov nějak výstavou doložit.Těžko a věřte mi snažil jsem se, obraz od obrazu a nejen to, autor od autora v celém jeho zázemí(asi jsem se snažil málo, nevím?!?).
Ono totiž dnes, tak jako jindy všechny tyto výše zmíněné atributy malby dnes vlastně platí jaksi obecně.Dají se tak snadno nasadit i se svými konkrétními výstupy na české umění za posledních dvacet .
Autoři na této výstavě jsou pak pod tímto klíčem snadno zaměnitelní za jiné, stejně kvalitní(nekvalitní).A jelikož je výstava bez silného, kurátorského subjektivismu, který se nebojí riskovat, stala se bohužel, skrumáží pohodlně sesbíranou s alibistickým tvrzením o pouhém zprostředkovatelském výzkumu(?!).Prý byla obdobně postavená i česká přehlídka(byť proměnná v médiích) tehdy při pražském Bienále ve „Veletržáku“?!? Nevím, nechodím tam a do Mánesu také ne. Ale takovéto výstavy přeci nejsou o jednotlivostech, kde si každý najde ten svůj obraz(to jsou spíše líbivá, opatrná kriteria některých mých generačních druhů).Polemizuji tak i se zdánlivou nicotností jako je její suveréní, avšak v důsledku matoucí, zavádějící titul: Malba Dnes. Malba dnes, ale dnes samozřejmě existuje, má svou silnou pozici v mnoha si sobě odlišných formách, avšak vždy s významnou akcentací na svou bezprostřední (ne)realitu.Jde souběžně a rovnocenně s dalšími projevy a svou silou balancuje mezi sebemeditací a vlastním permanentním zpochybňováním, jinak se zkazí, zakysne, zplaní, zpychne. Neboť, když se stane pouhým nástrojem pro domnělou obranu již „svých“ dobytých území vůči domnělým útokům odlišných forem sdělení(jako např. média:video, digitální fota, „žurnalismu“ neokonceptu apod.)snadno pak podléhá manýristickým, samplovaným oblastem: šalbě prázdné optické dokonalosti, atmosféře tajemnosti, laciné erotické spirituality, magie, exaltované hysterii mysticismu, hluku formálních dovedností skrze estetická, artificiální schémata, pseudolegendám, ilustrativní vtipnosti, pokryteckému sebepohlazení, ale i žánrové kritičnosti sfér veřejného života. apod.? A to i přesto, že samotná povaha současné přeměny vztahu vnímání (už nejen neodmyslitelné změny jeho intonace) současného umění a jeho důsledku, zdánlivě paradoxně míří do oblastí, kterým nemusíme již příliš rozumět.Ale lze tušit proč tomu tak je. Míří do míst, kde si plně uvědomí svou neustále opakovanou proměnou slabost a zranitelnost. Čímž lze možná nečekaně porušit logiku předpokládaných umělecko- dějinných modelů.To, ale nadále nevylučuje vlastní umělcovu přítomnost ( a nejen osobní empatii), ani jeho intenzivní introspekci ve vztahu k většinové společnosti. Ale ani jasnou míru vědomě přiznané sebeiluze, na rozdíl od za iluzi vydávané triky o vlastní výlučnosti. To vše s veškerým instinktem vědomě pěstovaného viru pro vlastní sebezničení při konvenčním nebezpečí. Mimochodem v této souvislosti, jaká témata na této výstavě vlastně převládají, respektive čeho se zásadně, na rozdíl od malby dnes jinde, nedotýkají a proč?!
Proto považuji použitou strategii O.M. a K.S. za hurá průhlednou ničím nenaplněnou šalbu.Silácký reklamní trik.Umělou konstrukci.Skrze minulost manipulující se současností.Až příliš snadno pak leze sláma z bot, když se na této výstavě neobjevují lidé jako např. I.Vosecký, P.Pasterňak, F.Matoušek atd. Tedy taky přeci jen mladí, neprofláklí, původní umělci!Snad na ně nedopadl virtuální stín zaniklé galerie MXM , či stigma manželů Ševčíkových, nebo ateliéru V.Skrepla?!?Wow!!V této „branži“ již na náhody dávno nevěřím.
A už slyším i protiargument, tak si tu výstavu udělej jinak, když Ti to tak vadí.(Osobně - udělal jsem myslím dost výstav bez státních(městských) peněz a prostor a znám jen velmi málo českých kurátorů, kteří kdy udělali na vlastní triko(bez institucionálního zázemí) výstavu současnému umění!Vyjímkou nejsou ani O.Malá a K.Srp)
Možná by mně mělo stačit, že na této výstavě obstál např. Jan Šerých, neměl však jednoznačného protihráče a přitom existuji. Dan Hanzlík mu jen statečně sekundoval.Silně umanutá kvalita Martina Kuriše se jen velmi těžko konfrontovala s plochou významovou iluzívností Dity Štěpánové.Avšak již o poznání lépe s Filipem Kudrnáčem i s jeho dojemně naivní(pro někoho značně protivnou) představou o současné funkci umělce…snad právě proto!? Pak se zas problematicky střetávala již s rutinním, vyčerpaném obsahovém i tématicky formálním zasmyčkování Romana Franty. Tato iluzivní, „klasická“ podoba „posledního obrazu“ byla však přesvědčivější u představeného Zdeňka Daňka (i když jeho starší obrazy jsou zatím přeci jen výraznější) V této souvislosti obrazy Vítka.Soukupa zde spíše citelně unaveně doklopýtávaly za jeho vlastní, starší práci, než že by zajímavě rozpracovaly jeho dnešní teoretickou tezi o možnosti jiného zpracovávání neaktuálnosti malby.Ostravský Aleš Hudeček se tady až příliš blížil(respektive dosud se nevzdálil) dekádě, kterou O.Malá charakterizovala jako minulý estetický konsensus, jež byl typický pro postmoderní malbu.Snad ještě více tento definovaný konsensus charakterizovali(doslova představovali) svou prací Roman Trabura, Jiří Petrbok, KW, Jiří Černický, Pavel Šmíd, Katrina Szanylová, Lubomir Typlt, Jaroslav Valečka, tedy značná část vystavujících.U všech dosud zmíněných i nezmíněných jako u Milana Saláka, jehož jinak překvapivé obrazy(jakési ready- mady malby se svým jednoznačným neokonceptuálním podtextem) trpí jejich práce „šedévrově - muzeální“ instalací..Stejně tak obrazy Filipa Černého jakoby už ztěžkly prostředím(okolím?!?) a jejich jistá nezávazná radostná míra sofistikované obsahové hry, jež už na AVU obohacovala jinak dost sobě si podobnou tvář Sopkova ateliéru, zde „zdevalvovaly“na slušné, krotké, neprovokativní obrazy.Navíc, tak jako ostatně většina vystavujících, nemá už paradoxně ani sílu neprovokovat.Věřím však i v potenciál Petra Maliny a to i přesto, že se domnívám(mohu se mýlit, tak jako u všech), že již trochu zpohodlněl a zabydlel se ve „svém“ stylu(rukopisu, jež je pro něj značně ceněnou známkou v chaosu českého umění.. není sám!).Možná je to pro sběratele důležitý rys, pak by se měl dát ale asi větší práci se svou definicí umělce.A Alexe Katze už mu pak na mou duši nikdy nepřipomenu!Jakub Špaňhel je na tom obdobně.Jak říkají jeho generační kolegové z Rafanů: Jakub už snad dospěl a měl by tak vedle svého nesporně intuitivního malířského talentu a touhy být českým Picassem(forma v tomto případě nerozhoduje)vědět o čemže mají být jeho obrazy.Taky se těším až to „prubne“, brzo by mu mohlo totiž hrozit množení toho co lidi, kterých si váží, chválí a jiní jej dle expresivního gesta z dálky poznávají.Takže co říci závěrem, malba dnes má své nezastupitelné místo v celém nezastupitelném spektru ostatních soudobých projevů.V neměnnosti její základní osnovy se tak mění (vždy znovu v daném, konkrétním čase se zpřesňují, definují) její rysy i její charakter v celém jejím momentálním materiálním vztahu ke společnosti.A to je dobře, zaručuje to tak její autentickou chaotickou strukturu, aniž by se její lineární patos stával dominantní.Proto opravdu nestačí dělat takové to české přehlídky malby jen jako domnělou protiváhu vůči odlišným uměleckým kategoriím(např. již zmíněného neokonceptu).To je jen pohodlné a hlavně zásadně zkreslující „odfajfkování“problému a tak svým způsobem i nefér vůči lidem(aspoň k těm, kteří si to uvědomují a nejsou oslněni Jízdárnou) i na této výstavě. Neboť je pak snadné vidět, že K.Srpa baví a profesně rozumí(a dělá je dobře se zaujetím i historickým porozuměním) více Janu Zrzavému, či Toyen apod.
Tak jo, napsal jsem to, s vědomím, že nejsem směrodatný arbitr a má vlastní práce je plná chyb a omylů v přímé konfrontaci s mou nekontrolovanou povrchností. Za pokus to však vždy stojí.Napsal jsem to i proto, že nesnáším jakoukoliv účelovou manipulaci(sám jistě manipulován i manipulující).
Jiří David, prosinec 2003
© Copyright Radikála 2003