Necítím se být povolán k filosofickým disputacím o svobodě sexuální identity a sociálních důsledcích veřejného vystavení pornografických materiálů. Mohu zde jen podat vysvětlení proč jsem já sám tolikrát namaloval nahé nebo souložící postavy.
"Černá zepředu" je titul první z kreseb. Soulož s brunetkou se odehrává tváří v tvář a tělo muže je brutálním řezem vychýleno stranou kvůli výhledu na detail genitálií.
Toto legrační vychýlení může evokovat objektivizaci těla při meditaci. Můžu též připomenout, že tato svrchovaně fyzická aktivita má potenciál stýkat se s dimenzí spirituální, orgasmus bývá nazýván snadným spojením s božstvím a veškeré pocity splynutí s milovanou bytostí, nemluvě o tantrické praxi, tento pohled jen opravňují.
Další kresba s názvem "Blondýnka", zpodobňující dvojici před započetím orálního sexu, je výrazná tím, jakou pozornost jsem věnoval vlasům dívky a pubickému ochlupení jejího partnera.
Bez obav, ba s požitkem, jsem zobrazil ochlupení a ztopořený úd, výjevy, které patří mezi zásadní společenská tabu. Pokusil jsem se vnést do tak oplzlého předmětu díla, jakým je orální sex, půvab a estetiku.
Na další kresbě vidíme muže, který jsa rozvášněn svou bohulibou činností, chystá se plácnout svoji partnerku s gustem po zadnici. Klást meze fantazii? Ani náhodou. :) Pán vyplazuje jazyk a
jeho vědomí je zcela pohlceno příštím okamžikem, kdy jeho dlaň dopadne na cíl. Scéna se, podobně jako v případě ostatních kreseb v této sérii, odehrává v jakémsi prázdném a neurčitém prostoru,
nic kolem není důležité, jen samotná dvě těla. Právě i tento fakt může odkazovat k typickým vlastnostem erotiky - pohlcování vědomí, vytváření závislosti, ztráta kontroly (mimovolní vyplazování jazyka) a ztráta povědomí o okolnostech a případných důsledcích způsobená silnou fascinací.
Nyní se role vyměnily a dostává se nám pohledu na hlavu bezvlasého muže v detailu, který svým jazykem laská poštěváček své milé. Jeho úmyslem je způsobit jí rozkoš, levou rukou trochu neohrabaně svírá její bradavku.
Zajímavé je jak se v těchto kresbách z formátu vytratí tu hlava jednoho, tu celý zbytek těla druhého, jako předmět kresby je tu jasně a výhradně sexuální akt a jeho vzrušivost podaná maximálně zkratkovitě a s lehkostí, tak jak jsem bez námahy schopen si kreslit.
Důležité je, že všichni aktéři nejsou anonymní, zrůdná strašidla, ale jsou naopak osobitými a sympatickými postavičkami, které mají ze svého pohlavního života zdravou a silnou radost a patřičně si ho užívají. Připadají mi celkem legrační a pohled na ně je potěšením.

Poslední kresba z této série je toho jasným důkazem. Tlusťoška a a hubeňour jsou legrační dvojice neanonymních lidí, kteří se dali dohromady a jsou spolu šťastni, přestože nejsou nijak ideální a umějí se obdarovat.
Zrovna to dělají pomocí vlastních fyzických těl, která jim byla bez jejich přičinění "dána" a tato danost je do velké míry určuje i v duchovní oblasti. Muž není žena a žena není muž.
Jak banální a přitom nekonečné a neobsáhnutelné...
Ze stejného období je tato malba, jednoduše pokus o inverzní a materiálově plnější techniku, ale v zásadě se od předchozích prací neodlišuje, koncept jako prostá oslava radosti ze souložení jako přirozené činnosti zůstává a objevuje se zde i efekt náhodného zpodobení, náhodné karikatury. Zde v tomto případě připomíná souložící muž filmového producenta Petra Vachlera. S prominutím, ale nebyla to ani v nejmenším moje vůle, záměr či úmysl. Prostě se to stalo a tento jev se později stal předmětem mého zájmu s nejméně stejnou mírou zajímavosti.
Tento obraz je hrou s posvátnými smyboly. Průnik dvou trojúhelníků, Davidova hvězda je hluboce duchovní obrazec s řadou významů. Jedním z nich je i rovnováha mezi mužským (ohnivým) a ženským (vodním) principem, zastoupeným dvěma základnami proti sobě stojícími trojúhelníky.
Rovnováha, ve které je možný život. Toto (s)tvoření života vyjadřuje nauka Indů personifikací Šivy a Šakti. Existuje řada dalších, esoternějších výkladů tohoto spojení principů.
Tento obraz vznikl o dva roky dříve než klauzurní kresba "Velká šukanice" a jeho vůbec námětem není sex samotný.
Nahota jako symbol ducha a soulož jako symbol tvoření. Šiva Lingam vědomí stojí a Šakti Jóni projev se o Něj tře. Díky tomuto principu jestvuje hmota vesmíru a jáství, které ji může zažívat.
K takovému pojetí jsem se vrátil i v poslední době, kdy už mě samotné ztvárňování sexu nezajímá. Je mi spíše prostředkem k vyjádření závažných skutečností, prostředkem, který působí jako odlehčení, ale zároveň diváka neodolatelně zaujme.
Erotické výjevy namalované za účelem odvedení pozornosti k duchovní problematice nabývají síly átmavičárijské bouře. Tento akvarel je věnován vlastnosti myšlenek, které na sebe navazují a jedna z druhé se rodí, až je snadné zapomenout, že jejich identita je vlastně mimo nás a není třeba se jimi jako zcela klamnou a jen na svých vlastních principech závislou hrou vážně znepokojovat a ztotožňovat se s ní. Následující řádky jsou z pera milovaného Alana Wattse.
"Dalším důvodem je, že sexuální láska je v kulturách, zřetelně oddělujících člověka od přírody (zvláště když je království přírody pociťováno jako podřízené a znečištěné ďáblem) obtížným a problematickým vztahem. Není třeba připomínat, že křesťanské, zvláště pak anglosaské kultury mají sexualitu svázánu mnoha předsudky, těžko pochopitelnými pro lidi žijící mimo tyto kultury, a že my sami jsme si vědomi toho, do jakého stupně nás ovládá "rozumný sex". Tyto předsudky nevyřešíme tím, že se budeme snažit prostě zapomenout na to, co nám po dva tisíce let radili naši moralisté. Ani léčba založená na úzce lékařské nebo psychiatrické úrovni, tvářící se, jako by to byla čistě biologická záležitost.
Sexuální láska je především nejintenzivnějším a nejdramatičtějším z obvyklých způsobů, kterými lidská bytost vchází ve spojení a vědomý vztah s něčím mimo ni samu. Mimoto je nejživějším z obvyklých lidských vyjádření organické spontánnosti, a nejpozitivnější a nejtvořivější příležitostí lidské bytosti být něčím přenesena za její vědomou vůli. Sotva se podivíme tomu, že kultury, ve kterých se jedinec cítí izolován od přírody, jsou zároveň kulturami, které jsou choulostivé na sexuální vztahy, na něž často pohlížejí jako na degradující a ďábelské - zvláště ti, kteří se upsali duchovnímu životu.
Neuspořádaná sexualita Západu (a některých dalších kultur) je jistě zpúsobena skutečností, že sexuální vztah nikdy nebyl vážně integrován a osvícen životní filosofií. Neměl žádný účinný kontakt s říší duchovní zkušenosti. Nikdy nepožíval důstojnosti umění toho druhu, jako v indické Kámasútře, a tak by se v našem žebříčku hodnot mohl řadit níže než vaření.
Křesťanská svátost manželství tento vztah teoreticky posvěcuje, ale v praxi se tak děje jen nepřímo a s výhradami. Označili jsme sexuální vztah za vztah "živočišný" a v této rovině jsme ho také z větší části ponechali. Manželství ho ani tak nezušlechtilo, jako spíš oplotilo, naivně věříc, že "věrná láska" najde způsob, jak vztah učinit plným a svatým. Je možné, že by tento náš přístup k sexu pominul, aniž by bylo nutno přicházet s nějakými novými technikami nebo vytvářet určité speciální podmínky. Snad by vymizel sám od sebe, samovolně, kdyby naše kultura poznala skutečnou spontánnost. Ale to bylo a zůstává nemožné, dokud je lidská osobnost řízena výlučně egem, které má tendenci vystupovat proti přírodě jako odloučená duše nebo mysl. Hovoříme-li všeobecně, filosofický styl, který jsme v naší kultuře sledovali, a typ duchovní zkušenosti, kterou jsme pěstovali, nás nedovedl ke konstruktivnímu užívání sexuality.
"Je pro muže lépe, když žije bez ženy. (...) Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit. (...) Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. (...) Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou jako by je neměli. (...) Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě..."
Toto zdráhavé tolerování sexu jako nesnesitelného tlaku, který, někdy za přísných podmínek, musí být uvolněn, ho klade na úroveň naléhavého vyprázdnění střev, politováníhodného pozůstatku živočišnosti, který byl šťastně zachován za branami Nebeského království. Jako takový nemá sex žádný pozitivní vztah k duchovnímu životu.
Ale naštěstí pro růst křesťanské spirituality pronesl svatý Pavel tato slova jako radu a ne jako příkaz. Neboť tyto názory jsou v rámci Písma svatého v protikladu s Písní písní, která byla ovšem alegoricky tlumočena ve smyslu "duchovního manželství mezi Kristem a jeho církví" nebo mezi Kristem a duší. Jak uvidíme, jsou v křesťanském dědictví možnosti rozvoje sexuální lásky nejen v manželském svazku, jako prostředku rozjímavého život, ale také k odstranění základní trhliny mezi duchem a přírodou, která tak trápila západní křesťanskou kulturu."
Watts, Alan W.: Příroda, muž a žena, Olomouc, Votobia, 1997, str. 16-18)
CZ: Domů CV Malby Další činnosti, texty Forum Kontakt
EN: Home Paintings CV Other deeds Forum Contact
Other languages: deutsch français italiano español по-русски 日本語 汉语